Jak jsem se dostala ke kynologii

Už jako malé dítě jsem toužila po vlastním pejskovi. Sice jsem vyrůstala mezi psy, koňmi a spoustou dalších domácích zvířat, no tak jak na dědině :),ale žádný z těch psů nebyl jen můj. To mi to dalo práce než jsem rodiče umluvila, samozřejmě, že před psem byli zakrsláčci, morčátka, andulky a nevím co ještě, ale...

... v mých 8 letech, respektive k mému svátku, tj. 7. června, jsem dostala malé černé klubíčko :) No to vám bylo radosti. Jo jmenovala se Asta a byl to německý ovčák, maminka bez pp, otec s pp.

No a tak jsem začala sondovat od strejdů myslivců jak se má pejsek cvičit. V knihovně jsem si půjčila všechny možné knížky, začala jsem si kupovat i časopis Pes přítel člověka no a nějak jsem tomu propadla. Sice jsem žádné úspěchy neměla, ale to potěšení, že jsem mohla jít s Astou po vesnici bez vodítka, že mi neutekla za cizím psem, zvěř nelovila, teda až na kočičky, no a mou chloubou byly "koňské" povely (krok, klus, cval, apod.), které jsem využívala nonstop. A jednoho dne se z ní stal pes hlídací, to byl vrchol mého samovýcviku a na ten jsem dodnes pyšná, až na jeden detail, nevím jak se mi povedlo. 

Pak přišlo období, kdy začala Asta stárnout a já se poohlížela po dalším ovčounovi. Souhrou náhod měl pan Javůrek, známý známého, štěňátka. To bylo zase přemlouvání. Ale po jedné veterinární prohlídce, kdy nám bylo řečeno, že by astino srdíčko štěňátka nevydrželo bylo jasné, že se pořídí miminko od pana Javůrka.

Tak přijela domů Rita z Javů, Asta ji vzala za své dítě, no to byla dvojka. Ale předemnou byl veliký úkol. Slíbila jsem, že s Ritou budu chodit do Prostějova na cvičák, složím zkoušky a uchovním ji :) A tak jsem začala, a po krátké době jsem tomu zcela propadla. Přišly první zkoušky, druhé zkoušky, první závody, no a výstavy ... to bylo dojmů, nových poznatků. Do tajů kynologie jsem začala pronikat čím dál tím víc, dokonce jsem jela i na kynologické tábory. To bylo něco úplně úžasného, další dvacet lidí stejně zapálených do psů jako já, připadala jsem si jako v jiném světě. 

Jak šel čas, tak jsem nabývala víc a víc vědomostí, na Ritě jsem zkoušela všechno možné, ale Rita je úžasně chápavý pes a udělá co mi na očích vidí.

Pak se začala blížit maturita, nervy mi začly pracovat a k tomu navíc Asta onemocněla. To bylo hrozné, den ode dne se její stav horšil, nádor dělohy jí tlačil na  další orgány, operaci by její srdíčko nepřežilo, navíc už měla 10 let (jako jediná z 8 štěňat, a přežila i své rodiče) a tak začal boj s časem. Já jsem se modilala, aby vydržela až do dne mé maturity, ale bohužel nás měsíc před mou maturitou, tj. v dubnu opustila. Doufám, že se v psím nebíčku má krásně.

No a to bylo doma najednou hrozně smutno, všechno nám ji připomínalo, já jsem neměla náladu na učení, Rita dokonce přestala přijímat stravu a byla úplně bez nálady. Takový stav jsem vydržela týden a pak jsem náhodou na internetu našla štěňátka. Mejlem jsem s paní chovatelkou komunikovala denně, viděla jsem jak štěňátka rostou a pomalu jsem rodiče začala připravovat na nový přírůstek.

V na konci dubna k nám přišlo miminko, Meggie Bri - Jack. To bylo radosti. Všechno doma ožilo, i učení mě bavilo (na dvoře se psama). Tak jsem úspěšně odmaturovala a mohla jsem se plně věnovat novému přírůstku.

Už jsem věděla co všechno budu chtít udělat jinak než s Ritou, že budu důslednější, hlavně že budu častěji stopovat a tak dál ...

Meggie pěkně rostla, zlobila o to víc, z Rity se stalo štěně a já se z toho mohla zbláznit. Cvičák se stal skoro mým domovem, v sobotu po obědě odjezd, za tmy příjezd. Nedělní ráno už v 8 na cvičáku, návrat až po obědě :) to je život, a ti lidi kolem, to je jako droga

Sportovní kynologie mě prostě chytla za srdce, stejně tak jako německý ovčák, kterého nikdy za nic nevyměním.

A pomalu už přicházím na chuť i chovatelství, v červnu 2011 se Ritě narodily 2 štěňátka - Arnoušek a Arwenka, to bylo nádherné léto, plné šišlání a žvatlání na mimiška, připadla jsem si jak na mateřské se vším všudy, protože jsem je musela krmit kozím mlékem dudlíkem co 2 hodiny. To byly krušné časy, ale ty dva měsíce péče byly neskutečně krásné. Odchod miminek do nových domovů jsme nesli všichni těžce, ale doma zůstat nemohli.  Teď dělají radost jiným lidem a mají se krásně.

No a teď mě čeká spousta úkolů s Megouškem. Vše co jsem absolvovala s Ritou musím i s Meggie, to budou příjemné povinnosti :)